Diógenes Fonseca Lima je Brazilec. Žije v Lyonu v ubytovně Henri IV, která každoročně poskytuje ubytování asi čtyřiceti studentům. V současné době je zodpovědný za misi mezi 18-30letými v oblasti zahrnující jižní Francii a region Rhône-Alpes a jako zasvěcený celibátník se na celý život zavázal ke službě v komunitě Chemin Neuf.
Proč ses rozhodl věnovat celý svůj život komunitě Chemin Neuf?
Když přemýšlím o tom, že se zavážu na celý život, vnímám to jako pokračování svého prvního závazku, který jsem přijal před téměř 15 lety. Tehdy jsem to nebránil jako nějakou zkoušku nebo test. Vstoupit do komunity pro mě znamenalo už tehdy plné odhodlání, zejména s ohledem na to, co jsem za sebou zanechal: svou zemi, svou rodinu a vše, co jsem měl doma. Už tehdy jsem se zavázal s perspektivou definitivního daru Pánu. Věřím, že celoživotní závazek dnes pouze zviditelňuje rozhodnutí, které jsem nosila v srdci už od začátku, a to rozhodnutí být k dispozici Pánu.
Jak vznikla tvá touha zapojit se?
Začalo to obdivem k kráse tohoto společného života v rámci komunity: sdílet vše, být spolu pro poslání. Ale to, co mě skutečně přimělo zaujmout postoj a odhodlaně se angažovat, byl sen, který se mi zdál během formace v opatství Hautecombe. Zdálo se mi o životě, ve kterém jsem měl vše, po čem jsem toužil. Na konci toho snu jsem však pocítil jakousi hořkost. Ne hořkost z toho, že mám vše, co jsem chtěl, ale z pochopení, že mě tyto věci vedou daleko od Boha. Najednou jsem se ptal sám sebe, co je pro mě důležité, jakým směrem chci svůj život nasměrovat? Tak jsem sebral odvahu a požádal o vstup do „Nazarethu“, což je cesta rozlišování, o noviciát v komunitě, abych svůj život podřídil Jemu a kráčel směrem, kde Ho najdu.
Jak jsi ten hovor přijal?
Toto povolání nevzniklo ze dne na den, ale vyvíjelo se z touhy obětovat se a sdílet svůj život s ostatními. Ještě si vzpomínám, jak v Brazílii, ve farním domě, bydlela jedna rodina se svými dětmi a také bratry a sestrami. Říkala jsem svým přátelům: „Je úžasné, jak žijí, opravdu bych chtěla žít tak, že se o všechno podělím.“ Odpovídali mi, že je to divné. Ale právě v tu chvíli jsem v hloubi duše pochopil, že v mém životě přijde okamžik, kdy si budu muset vybrat mezi životem, který jsem měl, a tímto životem.
Poté, co jsem přijel do Francie, abych žil v komunitě, absolvoval formaci a vykonával službu, jsem prožil okamžiky, kdy se toto povolání několikrát potvrdilo, a to prostřednictvím konkrétnějších událostí a silnější jistoty.
A nakonec, během třicetidenních ignaciánských duchovních cvičení v tichosti, ve mně v srdci zůstala touha po naprosté odevzdanosti Jeho lásce. Uvědomil jsem si totiž, že jsem byl v první řadě milován: mé povolání je odpovědí na tuto prvotní lásku.
Jaké aspekty života v komunitě ti dodávají sílu?
Myslím, že jsou tři věci, které mě v mém úsilí motivují.
Bratrství na prvním místě. To, že jsem s bratry a sestrami, mi často umožňuje nechat se oslovit odlišností, něčím, co mě volá ven ze sebe samého, abych si uvědomil existenci druhého. To mě rozčiluje a vyvádí z míry, ale zároveň mě to volá k životu a brání mi usadit se v pohodlí. Zároveň mě toto bratrství podporuje, kráčí po mém boku a často mi ukazuje správný směr.
A pak služba. Tato touha zcela se odevzdat hlásání Pána mě posílila tím, že mě postavila tváří v tvář mým limitům. Stalo se to také místem, kde se ke mně Pán připojil, aby mi řekl, že i přes mé neschopnosti a nejistoty je to on, kdo je mým Bohem, kdo mi dává schopnosti a kdo kráčí se mnou. Služba se pro mě skutečně stala místem, kde se zjevuje Bůh.
Ekumenismus je ostatně něco, co velmi dobře zapadá do mé životní cesty. Při mém obrácení bylo pro mě zásadním setkáním setkání s protestantkou. Poprvé mi o Ježíši vyprávěla jako o živém Bohu, který ke mně přicházel tam, kde jsem byl, a zároveň dokázala poukázat na scestí, na které jsem se vydal. Když jsem se setkal s komunitou a pocítil touhu evangelizovat společně s bratry a sestrami z jiných křesťanských vyznání, pochopil jsem, že to je místo pro mě.
Přeloženo pomocí umělé inteligence